Ukradená rarita - příběh pokračuje

Před pětadvaceti lety otiskl časopis Filatelie článek Krádež dvou nejvzácnějších čs. známek v Japonsku. Jeho autorem byl znalec a předseda Svazu českých filatelistů Jan Karásek. Popisuje v něm šokující krádež dvou nejpřednějších čs. rarit – čtyřkoruny PČ 1919 na žilkovaném papíru a chybotisku 50/50 Doplatit z exponátu J. L. Kleina na Světové výstavě poštovních známek PHILANIPPON 1991 v Tokiu. Nyní se první z ukradených rarit objevila na našem trhu, což pochopitelně vzbudilo velkou pozornost.

Pro lepší představu původní článek z roku 1992 přetiskujeme. Současné situaci se věnovala reportáž České televize, odvysílaná v hlavní zpravodajské relaci v neděli 25. září 2017 v 19,30 hod. na programu ČT 1 (podívat se na ni můžete na internetu na: www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2251060-ukradene-znamky-se-objevily-po-26-letech). Uvádí se v ní, že ukradenou známku 4 K Znak PČ 1919 na žilkovaném papíru nabídl letos do aukce Burda vystavovatel Ludvík Pytlíček. 

Aukční dům Burda je slušná a pečlivá firma, která se o původu vzácných známek ve své nabídce snaží zjistit co nejvíce. A tak požádala badatele a člena Komise znalců SČF Josefa Chudobu, aby prozkoumal prameny, zda se o této žilkované čtyřkorunovce v minulosti něco psalo, zda byla někde vystavena a jakými sbírkami prošla, prostě, aby se pokusil sestavit její „životopis“. Josef Chudoba je pro takový úkol nejpovolanějším odborníkem, jako autor 40. dílu Monografie při jeho přípravě přečetl a anotoval tisíce odborných článků v tuzemských filatelistických časopisech, zabývajících se známkami naší první republiky. Jde o neobyčejně rozsáhlé dílo, ojedinělé i v mezinárodním měřítku. Díky němu badatelé nemusejí pracně listovat desítkami ročníků filatelistických časopisů, ale podle seznamu článků u jednotlivých emisí a hodnot mohou cíleně sáhnout po tom konkrétním, který je zajímá. Pro autora Monografie tedy nebylo těžké zjistit, že zkoumaná známka byla vyobrazena v časopisu Merkur Revue v roce 1996, v souvislosti s odměnou vypsanou na její nalezení, a že už čtyři roky před tím o ní podrobně referoval Jan Karásek ve Filatelii 4/92.

Každá známka 4 K Znak PČ 1919 na žilkovaném papíru má zcela nezaměnitelnou podobu, danou postavením perforačních otvorů, zejména v rozích, centrováním obrazu a polohou přetisku. Josef Chudoba tak mohl snadno ověřit, že jde o stejný exemplář, a o této skutečnosti informoval aukční dům Burda, který známku okamžitě stáhl z nabídky. J. Chudoba současně o svém zjištění informoval rodinu okradeného sběratele J. L. Kleina. Ten už bohužel nežije, a tak reagoval jeho syn Bram Klein, který ihned přiletěl do Prahy a seznámil se tu s nově zjištěnými skutečnostmi. Poté nás požádal, abychom ve Filatelii otiskli toto jeho vyjádření:

„Dobrý den, jmenuji se Bram Klein a jsem synem sběratele a vystavovatele J. L. Kleina. Můj otec (1916-2014) už bohužel zemřel, a tak se nedožil objasnění krádeže, která ho trápila skoro čtvrt století. Ale jsem povoláním spisovatel, a tak začnu od počátku. Můj tatínek se narodil za první světové války, v roce 1916, na severu Nizozemí v městě Groningen. Pocházel ze středních vrstev, jeho otec byl účetním v nemocnici a matka měla obchod s textilem. Známky začal sbírat už jako kluk, snad v šesti nebo v sedmi letech. Začal Nizozemím a jeho koloniemi, pak si přibral kolonie Velké Británie. To jsou sama o sobě rozsáhlá témata a jemu vydržela po celý dospělý život. Profesí byl podnikatel v oboru technické gumy. A vcelku úspěšný. Bylo mu už asi 65 let, když si v jedné aukci všiml nabídky ‘kompletní sbírky známek Československa’. To je výborné, pomyslel si, aspoň budu mít něco hned hotové, kompletní celý stát. Až když si pak koupená alba doma prolistoval, zjistil, že má pouhou špičku ledovce a ke kompletnosti povede ještě dlouhá cesta. Meziválečné Československo ho ale zaujalo, a tak se rozhodl vybudovat co nejlepší sbírku, a to se mu nakonec povedlo. V mezinárodních filatelistických kruzích byl už znám, měl dobrou pověst, a tak se mu postupně podařilo získat významné soubory, například slavnou sbírku Freda Hefera, který ji zase koupil od znalce Maxe Mahra. Díky tomu se mému otci podařilo vytvořit asi nejlepší exponát ČSR I, za který pak postupně získal tři velké zlaté medaile na světových výstavách. Jak známo, když exponát získá tři velké zlaté medaile, nemůže se už na výstavách zúčastnit soutěže a může být vystavován jen mimo soutěž v čestném dvoře. To ale mého otce už nelákalo, a tak svůj exponát v roce 2000 prodal a našel si ve filatelii jiné téma, kterému se pak věnoval, a i v něm dosáhl úspěchu. Že mu nešlo o slávu a peníze dokazuje, že tímto novým tématem byly perfiny, tedy obor, nad kterým ještě nedávno většina filatelistů tak trochu ohrnovala nos.

Můj otec sbíral známky pro radost a poznání, a taky to pro něj byla otázka sociální, rád se stýkal s dalšími sběrateli a udržoval s nimi přátelské styky. O to víc jej zasáhlo, když byly z jeho exponátu v Tokiu v roce 1991 ukradeny dvě nejvzácnější československé známky, 4 K žilkovaná a chybotisk 50/50. Nešlo mu ani tak o vzniklou škodu, protože exponát byl samozřejmě pojištěn, ale o to, že se taková věc vůbec může stát. Že mezi filatelisty může k něčemu takovému dojít. Nemluvě o tom, že ke krádeži došlo na světové výstavě, tedy výstavě toho nejvyššího stupně! Znamená to, že by se vystavovatelé o své známky, které svěřili organizačnímu výboru, měli oprávněně bát? To by byl přece konec vystavování! Nemluvě o škodě na pověsti, kterou ta krádež přinesla svazu japonských filatelistů, který výstavu pořádal. Proto se otec rozhodl celou věc objasnit a po ukradených známkách pátral vlastně až do své smrti před třemi lety. Rozeslal mnoho dopisů, otiskl inzeráty, absolvoval spoustu schůzek. Pět let po krádeži vypsal odměnu pět tisíc marek pro toho, kdo by uvedl stopu vedoucí k pachateli. Možná se tomu někdo divil, proč ze svých peněz financuje pátrání, když už mu pojišťovna uhradila nákup jiných dvou známek stejného druhu, které se mu podařilo získat, a jeho exponát byl tedy opět kompletní a on s ním zase vyhrával soutěžní výstavy. Jak jsem ale řekl, nešlo mu o peníze, ale o to, že nesnesl takovou nespravedlnost, chtěl odhalit, kdo takovým šokujícím způsobem vnesl mezi sběratele neklid a nedůvěru. Když už pak byl starý (dožil se 98 let a my všichni doufali, že se dožije i stovky!) kladl mi na srdce, abych po ukradené dvojici známek pátral i já, až tu nebude. Byl přesvědčen, že se jednoho dne musejí objevit a pravda o zloději vyjde najevo.

Na tomto místě musím uvést, že můj otec v souvislosti s krádeží od počátku podezříval jiného vystavovatele, Ludvíka Pytlíčka ze Semil, který byl se svým exponátem ČSR I na výstavách jeho konkurentem a na tokijské výstavě byl přítomen. Stejný názor měli i otcovi přátelé, významní sběratelé z různých zemí, s nimiž o věci mnohokrát mluvil. Přesto v tomto směru nepodnikl žádné kroky, protože byl úzkostlivě korektní a pro své podezření neměl přímý důkaz. 

Nyní se tedy situace změnila – Ludvík Pytlíček ukradenou známku nabídl veřejně k prodeji. Za jiných okolností bych o věci informoval pojišťovnu, která je podle mého názoru jejím majitelem, a tím bych věc považoval za vyřízenou. Po zhlédnutí reportáže v České televizi, která se touto známkou zabývá, se ale musím i já veřejně vyslovit. Ludvík Pytlíček v ní totiž pronesl několik neuvěřitelných tvrzení. Především, že známku koupil od mého otce, což je naprostá lež! A hlavně, že můj otec spáchal pojistný podvod, když známku prodal a pak nahlásil její krádež. To už není jen pouhá lež, to je drzá lež, proti které se musím bránit. Můj otec byl celý život slušný člověk, s bezvadnou pověstí. Nyní na něj plivnul člověk, jehož způsoby asi nejlépe charakterizoval časopis Týden, když před několika lety v reportáži o něm napsal: ‘Ludvík Pytlíček vybudoval svou sbírku za peníze, které získal prodejem padělků’. Případů, kdy podvedl jiného filatelistu, je řada. V roce 1988 dokonce někteří zahraniční vystavovatelé pohrozili, že na výstavu PRAGA ´88 nepošlou svoje exponáty, pokud na ní bude vystavovat i Pytlíček, který jim prodal padělané celistvosti první čs. letecké emise. Organizační výbor výstavy věc prošetřil a skutečně Pytlíčkovu přihlášku odmítl. A od té doby nemohl vystavovat na žádné světové výstavě PRAGA, a to dodnes (výstava v roce 1998 nebyla světová, ale jen mezinárodní). Přesto pokračoval v poškozování sběratelů, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze Svazu českých filatelistů v loňském roce. Na svých propagačních materiálech se honosí členstvím v Klubu Monte Carlo, ‘spolu s britskou královnou Alžbětou’. Myslím, že i tam by se měli zamyslet, jakého člena ve svých řadách mají (tento svůj dopis jim pošlu v kopii).

Jak už jsem řekl, v případě ukradených známek (z nichž jedna byla nyní nalezena) mi nejde o peníze – známka přece patří pojišťovně. Musím však hájit čest a pověst svého zesnulého otce, který to už sám udělat nemůže. Proto jsem podal na Ludvíka Pytlíčka trestní oznámení pro pomluvu a také jsem na celou věc upozornil státní zastupitelství v Praze, protože přes čtvrt století, které od doby krádeže uplynulo, nemusí být ještě promlčena – pokud by byl pachatel usvědčen a současně se ukázalo, že od té doby spáchal jiný, stejně závažný trestný čin, promlčecí doba by se přerušila. Další kroky jistě podnikne pojišťovna, která je v celé věci poškozenou stranou. Pokud jde o vlastnictví oné ukradené známky, pan Pytlíček jejím majitelem samozřejmě není. Protože nemohl být ohledně jejího vlastnictví v dobré víře, podle českého práva nemohl tedy vlastnické právo vydržet. To se vztahuje i na toho, komu by ji případně prodal.

V této souvislosti bych rád oslovil čtenáře časopisu Filatelie, pokud máte nějaké informace související s popsaným případem, pošlete mi je, prosím, na můj mail: misha@euronet.nl. Děkuji a srdečně Vás zdravím z Rotterdamu.

Bram Klein

PS: Protože jsem profesí spisovatel, chystám se o celém případu (který před čtvrt stoletím vzbudil pozornost mezi filatelisty na celém světě a nyní ji budí znovu) napsat knihu. Pokud k tomu dojde, rád z ní do Vašeho časopisu Filatelie nabídnu ukázku.“