Odpověď:

Způsobů ukládání známek do sbírek i mezi materiál na výměnu se v průběhu let objevila celá řada. K nejstarším patří jejich přilepování na různé podložky, nejčastěji na papírové albové listy. Vzhledem k tomu, že samy poštovní známky jsou od svého počátku (tedy od roku 1840) nalepovací, jevil se tento způsob jako nejpřirozenější. Zpočátku se to dokonce dělo materiály, které byly právě po ruce, což mohl být třeba škrob, klih, navlhčená mouka a podobně. Známky pak sice pevně držely, ale když je někdo chtěl odlepit, obvykle mu nezbylo, než je utrhnout, čímž je však většinou nenapravitelně poškodil (strhl současně různě silnou vrstvu papíru z jejich zadní strany a známky tak při pohledu proti světlu "svítí"). Tak bylo zničeno mnoho cenných klasických známek.
Počátkem 20. století se objevily první zasunovací zásobníky, moc úspěchů ale nesklidily. Sběratelé si totiž oblíbili nalepování známek do předtištěných políček, které bylo jednak na pohled velmi úhledné a jednak připomínalo dnešní puzzle, přičemž snaha zaplnit jasně definovaná bílá místa v albu byla hnacím motorem a pro mnohé i hlavním kouzlem sbírání známek. Vyšší nároky na jakost známek však přinesly používání nalepovacích papírových pásek - ať už to byla běžná hnědá papírová lepenka, nebo jemná průsvitná lepenka bankovní.
Z ní se potom vyvinuly filatelistické nálepky (u nás je po desítky let vyráběla táborská papírna TAPA). Používány byly nejen pro známky razítkované, které byly po odmočení bez lepu, ale i pro známky neupotřebené, neboť mnoho filatelistických autorit neochvějně tvrdilo, že "nesbíráme lep, ale známky!". Takže ještě v sedmdesátých letech minulého století mnozí odběratelé novinek čs. pošty své známky nenávratně zničili tím, že je hned po nákupu přilepili do alb.
Ve světě přitom vývoj šel zcela jiným směrem. Už v době těsně před druhou světovou válkou se snažili velcí obchodníci uplatnit své značné zásoby neupotřebených známek, které nakoupili koncem třicátých let ve spekulační vlně související s tehdy pořádanými mezinárodními filatelistickými výstavami. Měli je v celých arších, tedy s nepoškozeným původním lepem. A aby byl důvod prodat je sběratelům, začali prosazovat sbírání známek svěžích
- tedy bez nálepky či stopy po ní. Protože většina sběratelů v té době své známky stále nalepovala, měli je naopak se stopou po nálepce, a když chtěli vyhovět novým, vyšším požadavkům na kvalitu, nezbylo, než si je koupit znovu.
Na ukládání takových známek pak byly používány jednak zásobníky, a jednak takzvané pošetky, v podstatě malé obálky s průhlednou horní stranou, do nichž se známky vložily a vlepily do políčka v albu. Ani to nebylo bez problémů - nové materiály se například časem smršťovaly (celofán) a známky či aršíky tak často pomačkaly, černý podkladní papír se přichycoval na lep známek apod. Zasunovací zásobníky také nebyly bez chyby: jejich pásky mnohdy nedržely dost pevně a známky se z nich sypaly, materiál pásek i papír listů byly chemicky nestálé a na známky nevhodně působily (jejich papír žloutl či hnědl, měnila se jejich barva apod.). Přes uvedené potíže však byl nový trend nastoupen a postupně se šířil.
Jeho důsledkem však bylo, že neupotřebené známky ukládané klasickým způsobem, tedy přilepované do alb papírovými nálepkami, byly stále hůře prodejné a jejich cena (katalogová i tržní) byla v řadě případů pouhým zlomkem cen známek svěžích. U některých německých emisí ze 30. let 20.
století činí dnes tento poměr neuvěřitelných 100 : 5, tedy vlastní známka stojí pouhých 5 %, zatímco cena nepoškozeného lepu činí 95 % z ceny svěží známky.
To samozřejmě vzbudilo pozornost padělatelů, takže se reparování lepu stalo velmi rozšířeným oborem padělání. Dnes se odhaduje, že až 80 % všech "svěžích" vzácnějších meziválečných známek nabízených na českém trhu má odstraněnou nálepku či opravený, nebo rovnou zcela falešný lep. I proto je třeba pravosti a jakosti lepu věnovat při nákupu a výměně velkou pozornost a v případě dražších kusů se poradit se zkušenějším sběratelem či důvěryhodným znalcem.
V průběhu let velmi pokročila jakost obalů a pomůcek, které filatelisté pro ochranu svých známek používají, zejména jakost plastových pošetek, alb a zásobníků. Jejich materiál by měl být chemicky stálý a na známky by neměl nijak nevhodně působit.
Známky, které už máte ve sbírce s nálepkou či stopou po ní, doporučujeme ponechat ve stavu, v němž se nacházejí a nálepku neodtrhávat či jinak neodstraňovat. Nové přírůstky však ukládejte samozřejmě jinak - buď je zakládejte do kvalitního zásobníku, nebo je vložte do nalepovacích pošetek (tzv. hawidek), v nichž je můžete vlepit do alba.
Více informací můžete získat v nejbližším klubu Svazu českých filatelistů, jehož adresu si můžete vyhledat na www.informace-scf.cz.
Předplatit si můžete i měsíčník Filatelie, v němž rovněž najdete mnoho potřebných informací (www.filatelie.cz).
Ve vašem sběratelském úsilí vám přejeme mnoho úspěchů.