Je podle mého názoru smutné, že textem „Známky rakouského původu použité na Slovensku v letech 1918-19“ [1,12,17] se jeho autor uchýlil k bezděčné funkční účelovosti, charakterizované opomenutím základních dobových historických souvislostí. Je lhostejné, zda tak učinil záměrně nebo z nepochopení mnou použitých argumentů, resp. zda je vůbec zná? Pokusím se proto alespoň v bodech shrnout a eventuálně rozšířit argumenty, které jsem ve filatelistickém tisku již opakovaně uvedl, ale se kterými autor práce [1,12,17] ke škodě věci nepolemizoval. Místo toho se laskavý čtenář z jeho rozsáhlého, leč nic nového nepřinášejícího textu, pouze dozvěděl, že výnos ředitelství pošt a telegrafů v Brně č. 1602 „… J. Weissenstein neoprávněně dehonestuje“, či že T. Pisarčík považuje „reakci J. Weissensteina k interpretaci tohoto výnosu za ukvapenou a mylnou“ nebo dokonce, že mou interpretaci výnosu č. 1602 považuje Pisarčík za mé „naprosté nepochopení a zkreslení vzniklé situace v novém státě, a to po stránce právní i faktické“. Desinterpretace páně Pisarčíkova, týkající se mé údajné vize, že se: „…  na Slovensko vysílaní poštovní úředníci řídili (nebo přinejmenším měli závazně řídit) starými uherskými poštovními předpisy v zásadě až do r. 1946 …“ pak není ničím jiným než nepochopením podstaty dualismu v poštovnictví, resp. vývoje v jeho sjednocování (viz zde ad tertio). T. Pisarčík by měl jasně pojmenovat v čem se mýlím, čím předmětný výnos neoprávněně dehonestuji, v čem jsem ukvapený, co nechápu, co v novém státě zkresluji a podle čeho tak soudí. Patrně je přesvědčen, že ničemu nerozumím, což pochopitelně není vina jeho nýbrž má, jsa totálním pitomcem (abych parafrázoval svého oblíbeného klasika, spisovatele a někdejšího šéfredaktora Filatelie, V. Houšku). Nicméně dosud všichni, kdož s mými argumenty nesouzněli i v jiných poštovně historických otázkách se odvolávali jen na svůj názor či své přesvědčení, samozřejmě bez argumentů a často agresivně. Smysl odborné disputace je však polemika s argumenty oponenta, a k tomu filatelistická publicistika v těchto krajích dosud nedospěla. 

     Autor práce [1,12,17] sděluje, že J. Weissenstein se „s pochopením odvolává na Dvořákovy teze“. Hned na úvod však musím konstatovat, že pokud se odvolávám na nějakou „Dvořákovu tezi“, pak jí je tzv. „princip legality“, jenž bohužel F. Dvořák vyhodnotil v rozporu s historickým kontextem, tedy chybně (viz dále). Kdyby tak byl býval neučinil, nemusel jsem se do diskuze o teritoriální platnosti tzv. předběžných, resp. souběžných poštovních cenin vůbec vkládat. Jaké jsou tedy ony vzájemné dobové souvislosti?

     Primo: ke dni vyhlášení československého státu 28.10.1918 byly na jeho budoucím území v platnosti poštovní a telegrafní ceniny rakouské, a to na území Čech, Moravy a Slezska a uherské na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Ke stejnému dni, tj. k 28. říjnu 1918 byl veřejně vyhlášen „zákon o zřízení samostatného státu československého“ č. 11/1918 Sb. z. a n. (tzv. recepční zákon, jenž však byl publikován ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého až dne 6. listopadu 1918) [2], a který se stal účinným výjimečně již dnem jeho veřejného vyhlášení, ale pouze v českých zemích, neboť území Slovenska, a tím méně Podkarpatské Rusi, se toho dne nestalo součástí československého státu, vzhledem ke skutečnosti, že tzv. Horní Uhry byly stále ještě součástí Uherska, a to de iure i de facto.

     Smyslem existence zmíněného recepčního zákona byla jednak legalizace platnosti stávajících právních norem rakouských orgánů a jednak přenesení svrchovanosti na Národní výbor československý, jenž se stal dočasně nejvyšším orgánem státní správy, tedy exekutivním orgánem, ale i nejvyšším orgánem zákonodárným. Jinak řečeno nešlo o zákon materiální povahy, ale o tzv. zákon konstitutivní povahy. V českých zemích tedy zůstaly v platnosti rakouské právní normy veškeré právní síly (zákony a podzákonné právní normy materiální povahy), kromě skutečnosti, že důsledky těchto právních norem již nemohly na území českých zemí vymáhat orgány rakouské, tedy např. císař, vláda Předlitavska, rakouská policie etc., ale dočasně Národní výbor československý. Pokud bychom tedy chtěli důsledky tzv. recepčního zákona připodobnit např. k železničnímu provozu, řekli bychom, že vozový park zůstal zachován a teprve postupně byl nahrazován novým československým, ale byly přesměrovány železniční trasy a eventuálně se změnili majitelé jednotlivých drah.

     Základním předpisem československého poštovnictví v českých zemích se tak stal rakouský poštovní zákon ze dne 5. listopadu 1837, č. 47/1838 Sb. zák. pol. a z něho odvozený rakouský poštovní řád ze dne 22. září 1916, č. 317/1916 z. ř., a to ve znění pozdějších (navazujících) předpisů. V platnosti také zůstaly rakouské poštovní sazby, a to až do 14. května 1919, kdy nabylo účinnosti (podle dobové terminologie „působnosti“) nařízení vlády republiky Československé ze dne 23. dubna 1919 o nové úpravě poštovních sazeb a prodejních cen poštovních a telegrafních cenin, č. 230/1919 Sb. z. a n. Starorakouské poštovní předpisy materiální povahy se tak začaly postupně transformovat, ale stále ještě podle poštovního řádu z roku 1916.

     Předběžnými československými poštovními ceninami se tak staly poštovní známky, poštovní celiny a poštovní vzorce, které byly platné na území československého státu v hranicích jeho historických zemí, a to ke dni jeho veřejného vyhlášení, tedy ke 28. říjnu 1918. Tato platnost poštovních cenin je odvozena z výše uvedeného zákona o zřízení samostatného československého státu, jehož článek 2, resp. 3 zní:

     čl. 2. veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;

     čl. 3. všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení [2].

     Secundo: ve Věstníku ministerstva pošt a telegrafů byl 18.12.1918 publikován výnos č. 1966-VI-18 s názvem „Nové známky výplatní, spěšné novinové a doplatní“ [3], oznamující vydání prvních definitivních československých poštovních cenin. Poslední odstavec výnosu zároveň informoval, že: „Známky rakouské, dosud užívané, zůstávají prozatím v platnosti: ohledně zastavení jich užívání bude vydáno zvláštní nařízení“. Tento výnos se nezmiňoval o známkách uherských (maďarských), a to proto, že Československo, které bylo vyhlášeno v hranicích svých historických zemí, ke dni účinnosti zmíněného výnosu, tj. k 18.12.1918, žádné území Horních Uher (tj. budoucího, dosud hranicemi nedefinovaného Slovenska) de iure nepřevzalo, ale pouze část tohoto území postupně okupovalo, a to na základě dohody o příměří mezi Maďarskem a Dohodovými mocnostmi (blíže viz [4]). Ze stejného důvodu nebylo možné slovenské území zásobovat definitivními československými ceninami před 27.12.1918, kdy na Slovensku začaly postupně platit československé zákony (viz dále). Zásobování poštovních služeben na Slovensku těmito ceninami se tak oproti českým zemím opozdilo o 2 týdny.

     „Platnost starorakouských a uherských známek na území státu Československého zastavuje se koncem měsíce února 1919, takže od 1. března 1919 mají výhradní platnost známky československé“ (s výjimkou Podkarpatské Rusi, která ještě nebyla součástí Československa – pozn. aut., neboť tou se stala až přijetím tzv. malé mírové smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsané v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919), a to výnosem ministerstva pošt a telegrafů č. 3426-VI/19 ze dne 8.2.1919 [5]. A právě ta nepřesně formulovaná podtržená část věty způsobila mezi filatelisty, kteří nemají dostatečné historické povědomí ve věci dojem, že známky rakouského původu byly platné i na Slovensku jako známky předběžné.

     Podle vžité filatelistické klasifikace tak platné poštovní známky rakouského původu, použité na území českých zemí v časovém intervalu od 28. října 1918 do 17. prosince 1918, považujeme za československé předběžné a platné poštovní známky rakouského původu, použité na území českých zemí v časovém intervalu od 18. prosince 1918 do 28. února 1919, považujeme za československé souběžné známky.

     Názor, že dualismus ve věci poštovních cenin byl ukončen vydáním československých známek, resp. dalších cenin považuji za nelogický, neboť ani ke dni vydání první emise čs. poštovních celin (10.12.1918), ani ke dni vydání první emise čs. poštovních známek (18.12.1918) ještě na Slovensku neplatily čs. zákony, a tedy tam neplatil ani tzv. recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. (viz dále).

     Tertio: Na Slovensku byla ovšem situace zcela odlišná od českých zemí. Ještě v roce 1946 zní základní teze důvodové zprávy k novému poštovnímu zákonu takto:

     „Základními předpisy československého poštovnictví jsou dosud platné poštovní zákony, a to:

     Zákon ze dne 5. listopadu 1837, č. 47/1838 Sb. zák. pol., který platí v zemi České a Moravskoslezské;

     Zákon ze dne 26. prosince 1850, č. 4/1851 ř. z., platný na Slovensku …

     Uherský poštovní zákon z r. 1850 … byl zákon, vyjadřující tehdejší rakouský a uherský dualismus právní, který se přenesl v roce 1918 i do Československé republiky a zůstal v ní až do nynější doby (míněno do data účinnosti nového poštovního zákona č. 222/1946 Sb. pozn. J.W.).

      Dosavadní právní stav je tudíž ten, že v zemích českých a na Slovensku platí odlišné základní normy poštovního práva …“ (míněno v roce 1946), (zvýrazněno aut.) [6].

     Poštovní předpisy se měnily postupně za nové československé (pochopitelně již nikoli dualisticky formulované, avšak s výjimkami, a to zvláště po 2. světové válce, pokud to vyžadovalo dualistické pojetí poštovního práva), ale pokud jde o převzaté poštovní ceniny rakouského a uherského původu, jejichž platnost skončila u poštovních známek ke dni 28.2.1919, resp. u poštovních celin ke dni 14.10.1919 k žádným změnám, pokud jde o jejich teritoriální platnost již nedošlo. Pravděpodobně z důvodu rozdílné teritoriální platnosti   poštovních cenin rakouského a uherského původu na území československé republiky vs. československých poštovních cenin výnos [3] stanovil, že: „v nejbližších dnech počnou se postupně vydávati pro veškerý obvod československé republiky tyto nové známky …“.

     Poštovní dualismus existoval i po II. světové válce. Ve Věstníku ministerstva pošt bylo publikováno ustanovení č. 146/1945, kde pod písmenem ( ² ) bylo uvedeno: „Prozatím, než budou vydány nové československé poštovní předpisy, jež sjednotí poštovní službu na celém území republiky Československé, platí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dosavadní předpisy a na Slovensku předpisy z doby před rokem 1938, poněkud pozměněné“ [7].

     V českých zemích totiž platily protektorátní poštovní předpisy, které navazovaly na československý poštovní řád z roku 1936, kdežto na Slovensku tomu tak nebylo, a proto bylo nutno „vrátit“ slovenské poštovní předpisy „před rok 1938“. Na základě ustanovení č. 146/1945 VMP se tedy slovenské poštovnictví „vrátilo“ právně před rok 1938 a bylo možno i na Slovensku opakovaně zrušit poslední část věty § 14 vládního nařízení 175/1936 Sb. z. a n. o používání pošty. Příslušná teze zní: „Tímto nařízením se zrušují … i Pravidla býv. uh. poštovní dopravy“, tedy uherské poštovní předpisy.

     Quarto: pokud jsem v úvodu uvedl, že tzv. recepční zákon byl zpočátku účinný pouze v českých zemích, pak se naskýtá oprávněná otázka, od které doby byl tento zákon platný, resp. účinný na Slovensku? Tímto problémem se zabýval dobový Nejvyšší správní soud a svým usnesením rozhodl:

1. (Slovensko). Zákony Československé republiky platí v okupovaném území teprve od té doby, kdy okupace byla provedena.
2. Dobou provedení okupace je doba, kdy ústřední správa byla tam etablována t. j. kdy župan byl jmenován a nastoupil svůj úřad.
3. Formální náležitosti stížnosti posuzují se dle zdejšího platného práva [8].

     Ke smůle vznikajícího československého státu, nebyly při jednání o příměří mezi Rakousko-Uherskem a reprezentanty „dohodových mocností“ stanoveny slovensko-maďarské hranice, a to ani ve smlouvě z Villa Giusti (3.11.1918), ani v dodatkové smlouvě, tzv. bělehradské konvenci (13.11.1918). Důvodem byla skutečnost, že ve Villa Giusti se řešily pouze otázky spojené s tzv. „italskou frontou“ ⁽¹⁾ a v bělehradské konvenci otázky spojené s tzv. „balkánskou frontou“. Otázka Horního Uherska, kde neprobíhaly liniové boje tak stála mimo zájem protagonistů příměří. Bylo tedy nezbytně nutné, aby tuto otázku dodatečně řešil E. Beneš, jenž toho času dlel v Paříži, přímo s nejvyššími představiteli vítězných mocností. Tato jednání probíhala v poslední dekádě měsíce listopadu 1918. Vzhledem ke skutečnosti, že byl v mezidobí uznán jako ministr zahraničí Československa, měl příležitost jednat o věci s francouzským ministrem zahraničí S. Pichonem a maršálem F. Fochem. Beneš tak došel k závěru, že je třeba využít možností, které poskytovaly obě smlouvy o příměří s Rakousko-Uherskem a provádět okupaci Slovenska s argumentem, že československá armáda jako uznaná bojující součást dohodových mocností, bude v rozbouřeném prostředí tzv. Horních Uher „udržovat pořádek“ podle principu fait accompli, tj. postavit rozhodující osobnosti Dohody, ale i Uherska před hotovou věc. V tomto smyslu instruoval i politiky v Praze ⁽²⁾. Strategie se ukázala být účinnou a 24.12.1918 byla Benešovi předána nóta o 1. předběžné hranici mezi Slovenskem a zbytkem Uherska (budoucího Maďarska), tzv. Pichonově linii. Již 27.12.1918 byli jmenováni první župani a teprve tímto dnem započala na Slovensku postupně platnost a účinnost československých zákonů, a tedy i shora uvedeného recepčního zákona. Jinak řečeno Československá republika získávala postupně na předmětném území Slovenska tzv. supremát (suverenitu).

     J. Klimko tuto záležitost hodnotil takto: „Je evidentné, že suverenita je spätá so štátnym územím; štátna moc a právo (suverenita) sa však nevykonáva nad územím, ale nad jeho obyvateľstvom. Suverenita je teda spätá s organizováním obyvatelstva podľa územia s princípom teritoriality“ [10]. I když s Klimkem v mnoha věcech nesouhlasím, „jeho“ princip teritoriality jsem pro účely poštovní historie převzal.

     Pokud se tedy někteří filatelističtí publicisté odvolávají na platnost tzv. recepčního zákona na území Slovenska již od 28.10.1918 jde o hrubou chybu v argumentaci, resp. o nepochopení základních historických souvislostí.

      Quinto: na tomto místě stručně zopakuji problematiku zákona o „mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku č. 64/1918 Sb. z. a n.“ [11]. Zákon má celkem 15 paragrafů, z čehož § 14 je prováděcí a § 15 stanovuje, že zákon je účinný ode dne vyhlášení, tj. od 16.12.1918. Jak je mezi pokročilými sběrateli známo, § 7 tohoto zákona se týká „kolků, směnkových tiskopisů a poštovních známek“ s tím, že „ode dne převzetí správy“ se mohou používat jen ty uvedené ceniny, „které vláda Československé republiky opatřila svým označením“. Konstatování uvedené v tomto paragrafu se však nerealizovalo, neboť tzv. „Šrobárův přetisk“ nebyl proveden oprávněným vydavatelem, tedy ministerstvem pošt a telegrafů, které mělo vydávání poštovních cenin v gesci. 

     Ačkoliv zákon č. 64/1918 Sb. z. a n. nabyl účinnosti dnem 16.12.1918, tedy ještě před jmenováním a nástupem prvních županů do úřadu, a tím i před začátkem platnosti „zákonů Československé republiky“, zákonodárce byl obezřetný a aby se nedotkl práv Uherska, a zvláště aby nekomplikoval pozici Spojenců, tedy především Francie, zakotvil do zákona § 13, který stanovil:

     „Zákon tento vztahuje se na celé ono území bývalého království Uherského, které vláda Československé republiky do své správy vezme“.

     Toto je naprosto zásadní explicitně formulované ustanovení, které filatelistická publicistika přehlédla, a ačkoliv jsem jej opakovaně připomínal, dosud opomíjí. Je stanoveno pro budoucí čas. Zákon byl totiž s předstihem připraven a publikován zřejmě z toho důvodu, aby mohl být československý právní řád bez prodlení na postupně převzatém území aplikován.

     Sexto: na základě výše uvedených argumentů předkládám opakovaně své stanovisko týkající se výnosu brněnského ředitelství pošt a telegrafů č. 1602 o „prozaztímní úpravě poštovnictví na Slovensku“, a to výhradně pro srovnání s textem [1,12,17]:

     Výnos byl vydán 27.11.1918, tedy v době, kdy na území Slovenska dosud neplatily československé zákony. Lze tedy podle mého názoru vnímat výnos pouze jako mimořádné technické opatření okupační moci. Z tohoto hlediska je norma tel quel akceptovatelná a oprávněná, ale pouze v rozsahu technického opatření okupační moci.

     a) Jako problém vidím skutečnost, že je explicitně omezena pouze na 18 (20) poštovních úřadů a neuvažuje obsazení dalších lokalit s poštovními služebnami, či dokonce neuvažuje ani období, kdy se Slovensko stane oficiální součástí ČSR (což bylo možno v době vydání výnosu č. 1602 předpokládat s pravděpodobností blížící se jistotě). Z hlediska relevance uvedeného výnosu byla tedy platnost známek rakouského původu na území Slovenska omezena pouze na oněch 18 (20) poštovních úřadů.

b) Pokud jde o formální platnost známek rakouského původu na Slovensku po vyhlášení československého státu, a to bez ohledu, zda byly použity v období okupačním, resp. pookupačním, je třeba uvážit, že v období Rakousko-Uherska pravděpodobně neexistoval žádný předpis, jenž by explicite stanovil, na jakém území platily ty, či ony ceniny. Platilo nepsané pravidlo (zvykové právo), že rakouské poštovní ceniny byly používány v Předlitavsku a uherské v Zalitavsku, a to zvláště proto, že výnosy z prodeje rakouských poštovních cenin putovaly do rakouské, zatímco výnosy z prodeje uherských poštovních cenin do uherské pokladny. Existovaly samozřejmě výjimky, a to v přeshraničních uherských vlakových poštách, kde zásilky podané k přepravě na rakouském území byly opatřeny rakouskými známkami, nebo byly rakouskými celinami. Takové celistvosti jsou ovšem vzácné až velmi vzácné a bylo jich tedy podáno k poštovní přepravě zanedbatelné množství, které nemohlo ovlivnit fiskus obou součástí monarchie. Tento dualismus zůstal zachován i po vyhlášení československého státu s tím, že výnosy pošty přecházely prostřednictvím systému podřízených hospodářských jednotek do centrální pokladny.

              A nyní několik poznámek k samotnému textu [1,12,17]:

     1.  Jeho autor upozorňuje s odkazem na poznatky A. Šnofláka na „dvě ustanovení v Úředních listech ŘPT v Brně č. 12 z 13.6.1919 … a č. 22 z 3.10.1919“. Tyto částečné citace svádí k domněnce, že ředitelství pošt a telegrafů v Brně disponovalo mimo jiné i uherskými poštovními ceninami. Samozřejmě, že tomu tak nebylo. Šlo o přepisy výnosů ministerstva pošt a telegrafů, které byly odesílány na jednotlivá ředitelství a v Brně je publikovali v jejich celém znění a přidali specifika svého poštovního okresu. Z tohoto důvodu je třeba na tomto místě uvést kompletní znění publikované v brněnském úředním listu:

     „Dle výnosu ministerstva pošt a telegrafů ze dne 30. května 1919, čís. 17692-VI-19, a dodatkem k výnosu (oběžník) ze dne 8. dubna 1919, čís. 32633-IV-19, se úřadům přísně nařizuje, aby nejdříve vyprodávaly všecky zásoby rakouských a uherských celin (kor. lístky, nálepky, poukázky, průvody a. t. d.) a potom teprve, až budou tyto úplně prodány, prodávaly celiny nové. Příslušní inspekční orgánové byli poukázáni, aby na provedení tohoto nařízení přísně dohlíželi“ [13].

     „Dle výnosu ministerstva pošt ze dne 20. září 1919, č. 33530-VI-1919, zrušuje se uplynutím 14. října 1919 platnost veškerých starorakouských a uherských celin poštovních, vyjímaje polní dopisnice, na území Československé republiky. Od 15. října t. r. počínaje, mají tedy výhradní platnost poštovní celiny Československé.

     V rukou obecenstva se nacházející celiny starorakouské a uherské mohou býti nejdéle do 14. října t. r. za nové Československé bezplatně vyměněny. Po tomto dni jest každá výměna bez výjimky vyloučena.

     Vyměněné staré celiny, jakož i zbylé zásoby, jest odvésti zdejšímu poštovnímu hospodářskému úřadu včetně do 1. listopadu t. r.

     Po této lhůtě nebudou takové odvody přijímány.

     Dotyčné zásilky buďte zřetelně označeny nápisem ‚Odvod starých celin‘.

     Československé celiny buďte včas u pošt. hosp. úřadu objednány“ [14].

     Já osobně nevidím žádný problém v možnosti výměny rakouských celin na Slovensku a uherských v českých zemích. Stejně tak bych neviděl žádný problém v tom, kdyby se tyto celiny vyměňovaly např. v trafikách nebo v recepcích hotelů po celém území republiky, pokud by to bylo pro poštovní správu lukrativní. Problém však spatřuji ve znění příslušných podzákonných norem, kdy koncipisté nevědí, která tiskovina celinou je a která není a kdy vedoucí pracovníci ministerstva, resp. ředitelství nedokážou tyto chyby v textech odhalit. Stejně tak by tito poštovní funkcionáři měli přesně formulovat teritoriální platnost poštovních cenin rakouského, resp. uherského původu. Připouštím však, že to pro ně nebylo v předmětné době důležité.

     Šnoflákův úsudek, o nějž se opírá Pisarčík, totiž že „znění ustanovení také napovídá, že neexistoval ani interní cirkulář, který by zakazoval použití uherských celin v historických zemích“ lze směle interpretovat tak, že „znění ustanovení také napovídá, že neexistoval ani interní cirkulář, který by povoloval použití uherských celin v historických zemích“, tedy změnil podstatu jejich distribuce novým způsobem, který již nekorespondoval s principy poštovního dualismu. Uvedená citace je typickým příkladem obapolné možnosti interpretace, čehož bych jako soudní znalec pro obor pravosti poštovních cenin v případě potřeby s radostí využil.

     Nebo např. „argumentem“ (s odkazem na Šnoflákovu tezi, týkající se nálezu Nejvyššího správního soudu z 15.12.1921, č. 16748), podle kterého „byl zaveden nový právní řád čs. státu prozatím recepcí práva rakouského a uherského, pokud novému stavu neodporovalo“ je dovozeno, že: „Dualismus známek v bývalém mocnářství založil kromě jiného i dělbu výtěžků z jejich prodeje mezi státy Rakouska a Uherska. Převratem ustal odvod do Vídně a do Budapešti, zkoncentroval se do jediné pokladny v Praze. Vznikl nový právní stav rozporný s právním stavem zakládajícím se na státoprávním narovnání z r. 1867…“. Jenomže původní právní stav novému právnímu stavu „odporoval“ pouze potud, že výnosy z prodeje poštovních cenin již neputovaly do Vídně, resp. do Budapešti, ale do Prahy, ale neodporoval prodeji poštovních cenin tel quel v návaznosti na původní teritoriální rámec redukovaný do československého území. Tedy jinými slovy ve zřízeném československém státě došlo v řešení této otázky pouze ke konstitutivní změně, kterou předpokládal tzv. recepční zákon, ale nedošlo k materiálně změně, neboť pro ni nebyl důvod vzhledem k tomu, že skutkový stav materiální povahy neodporoval novému stavu. 

     Pisarčík též opakovaně používá termín „vláda“ pro československé okupační úřady dočasně působící na Slovensku (později pro úřad plnomocníka), což by mohlo u laika vzbudit dojem, že šlo o skutečnou „slovenskou“ vládu. Samozřejmě tomu tak nebylo. Vládu, resp. její orgány, by bylo třeba ustavit tzv. kompetenčním zákonem, což na uherském území okupovaném dočasně československou mocí nebylo pochopitelně možné. Vláda ČSR tento problém obešla jmenováním „plnomocníka vlády československé republiky pro správu Slovenska“, a to na základě § 14 zákona č. 64/1918 Sb. z. a n. „o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku“ (viz též zde ad quinto). Tímto plnomocníkem se stal tehdejší ministr zdravotnictví Vavrinec (Vavro) Šrobár, neboť § 14 uvedeného zákona dal československé vládě právo, „dáti některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečení řádného státního života. K platnosti vydaných jím nařízení stačí jeho podpis“ [11]. První Šrobárovou normou publikovanou ve „Sbírce“ se tak stalo nařízení č. 12/1919 Sb. z. a n. ze dne 30. prosince 1918 jímž se zřizovalo generální finanční ředitelství pro Slovensko, a to s účinností od 14. ledna 1919. Správní úřad pro námi sledovaný obor dostal název „Správa pošt a telegrafů pro Slovensko“. Úřední razítko mělo český, nikoli slovenský text.

     Za poznámku stojí, že zákon č. 64/1918 Sb. z. a n. z 10. prosince 1918, publikovaný 16. prosince 1918, mohl být účinný až ode dne, kdy na Slovensku (přesně řečeno na jeho části) začaly platit československé zákony (viz též zde ad quarto), což upravoval § 13 uvedeného zákona (viz zde ad quinto). Inu „vše souvisí se vším“, což dosud žádný filatelistický publicista v námi studované problematice nepochopil, snad kromě kritice podrobeného F. Dvořáka. Ale i ten byl „koncilem“ umravněn a obrácen na pravou víru.

     Odpovědi na jednotlivé otázky by měly v historické vědě do sebe zapadat jako puzzle do její sestavy. Pokud bychom k řešení některých otázek nenašli odpovědi v podobě primárních pramenů, pak je musíme vydedukovat podle mého názoru nejlépe na principech logického pozitivismu. V takovém případě nemůžeme dospět k výsledku, jako například, že ceniny rakouského původu byly platné na celém území republiky, resp. ceniny uherského původu pouze na Slovensku. Buď tedy platily obé na celém území nového státu, nebo uherské na Slovensku a rakouské v českých zemích. Podle mnou předložených původních pramenů platí ad 2.

     Za poznámku rovněž stojí nutnost opakovaně přesvědčovat veřejnost, že československý stát byl ustaven v hranicích svých zemí historických, kterou skutečnost zdůraznil i Kamil Krofta a opakovaně zdůrazňoval E. Beneš, o čemž jsem již několikrát informoval sběratelskou veřejnost (skeny originálů příslušných dokumentů budou k dispozici v „Monografii poštovní historie popřevratového období 1918-1920 (1924) – české země“, která je připravena k tisku. Na tomto místě je třeba pouze znovu zopakovat klasickou pravdu, že „mapy kreslí a historii píší vítězové“, a to na tzv. mírových konferencích po skončení příslušných válek, čemuž obvykle předcházejí předběžné bilaterální dohody (řeší politické otázky) a dohody o příměří (řeší vojenské a technické otázky). Tyto dohody jsou pouze dočasné (do přijetí mírových smluv) a nemají charakter prejudice. Politické akty jsou pak právně nezávazné, ale znamenají obvykle výraznou podporu pro následné akty smluvní. Takovým aktem byla např. tzv. „Martinská deklarace“, která byla veřejným slavnostním prohlášením zástupců slovenského národa ke spojení Slovenska (tehdy ještě horních Uher) s českými zeměmi, o níž píše T. Pisarčík.

     Dohody o vzniku československého státu podepsali představitelé Československé národní rady postupně se všemi tzv. čelnými „mocmi Dohody“ (dnes bychom řekli mocemi) a s U.S.A. v podstatě „týmiž slovy“, jak se tehdy zdůrazňovalo. Takže již 28. září 1918 byla podepsána Dohoda mezi vládou Francouzské republiky a Československou Národní radou o postavení národa československého ve Francii (dnes bychom řekli „jaký postoj zaujímá Francouzská republika k československému národu“), kde článek 2. zní: „Ze své strany vláda Francouzské republiky, uznávajíc týmiž výrazy a za týchž podmínek jako ostatní státy spojenecké a přidružené, národ československý za národ spojenecký a válku vedoucí, jehož suverenita je představována Československou národní radou jako vládou de facto, sídlící ve Francii, zavazuje se, že bude i dále podporovati, aby dosáhl své svobody a obnovil nezávislý československý stát v hranicích svých bývalých zemí historických (zvýrazněno J.W.). A aby nevznikly pochybnosti o přesnosti překladu, ještě cituji z původního textu: „dans les limites de ses anciennes province historiques“. Národ československý „dosáhl své svobody“ dne 28.10.1918, kdy byl veřejně vyhlášen československý stát.

     Pokud by tedy chtěl T. Pisarčík postupovat podle jeho koncepce, totiž, že „samostatný československý stát vznikl de iure již k 28.10.1918 celý …“ musel by mimo jiné definovat v jakých hranicích se tato změna k uvedenému datu udála, tedy musel by vzít v úvahu i otázku Slovenska, Podkarpatské Rusi či otázku rektifikace hranic, tedy všechny změny, které se reálně uskutečnily až po 28.10.1918. Za předpokladu, že by prohlásil celé toto území k datu 28.10.1918 za československé, tj. včetně Slovenska a eventuálně i Podkarpatské Rusi a včetně následných rektifikací hranic, dospěl by v historickém kontextu ke zcela absurdnímu řešení, které by bylo v rozporu s historickou realitou. Stejně naivní byla i představa K. Mezery, jenž situoval území Československa k 28. říjnu 1918 do hranic vymezených na jihu a východě tzv. Pichonovou linií. Jak mohl, kdo znát 28.10.1918 trajektorii „demarkační čáry“ a bude-li vůbec tato linie realizována? Poctivý průběh historie se přece konstruuje v souladu s dobovým kontextem a nikoli mechanisticky! 

     Pro zajímavost uvádím, jak vnímal realitu 28. října 1918 v roce 1928 historik a tehdejší šéf archivu ZAMINI J. Opočenský: „K urovnání pražských událostí pozvala si ministerská rada, zasedající odpoledne 28. října v Modenském paláci, poslance Tusara (míněno poslance říšské rady – pozn. J.W.) do sezení. Byl přítomen také místodržitel Coudenhove. Nikdo z rakouských ministrů dosud nechápal, že by české země (zvýrazněno J.W.) skutečně byly schopny odříci se rakouské suverenity, spíše měli za to, že mají co činiti se samovolnou akcí, namířenou radikálními elementy proti směrům umírněným, oslabeným odchodem vůdců, kteří meškali právě ve Švýcarsku …“ [15].

     Pokud jde o „Martinskou deklaraci“ Opočenský ji vnímal takto: „Martinská deklarace zůstala slovenským přihlášením k československému programu, obsahujíc jednak projev pro jazykovou, osvětovou a historickou jednotu československého národa, jednak přiznání k revolučním ideálům, za které bojovala československá revoluční emigrace … Slovenská větev československého národa přihlásila se jí o svůj podíl na dějinách budoucího (zvýrazněno J.W.) československého státu [16]. Jde pochopitelně o dokument politický, nikoli právní. Nezakládá tedy právo k území, leč při jednání o tomto území je důležitým podpůrným faktorem.

     Že moje teze o postupném zrodu nového státu je „v rozporu s již dávno publikovanými názory P. Monoriho, E. Votočka, K. Mezery, F. Beneše st., A. Šnofláka, P. Hirše, L. Novotného a dalších, samozřejmě nejen v kruzích filatelistických“, již považuje T. Pisarčík za správné, je mně líto, leč není mně samozřejmě známo, jaké „dávno publikované názory“ uvedených kolegů má T. Pisarčík na mysli. Je však třeba připomenout, že „dávno publikované názory“ uvedených kolegů mohou pocházet z doby, kdy jsem ještě ve filatelistické literatuře nepopsal, a tedy neanalyzoval nově zjištěné skutečnosti (viz výše), a to na základě originálních pramenů. Na jejich nedostatečné využívání ostatně upozorňovala na celostátním semináři archivářů a poštovních historiků „Archivní prameny k dějinám poštovnictví“ v roce 1983 a ve své knize „K dějinám poštovnictví v Čechách 1722-1918 (1930)“ i A. Špiritová ⁽³⁾. Ve studiu historie není bohužel nikdy nic dovršeno, proto výrazy jako „jednoznačně“ vycházejí téměř vždy jako sporné. To je i jeden z principů hegelovské dialektiky.

     T. Pisarčík mě implicitně kárá pro neznalost závěrů publikovaných ve věci [17]. Přiznávám se bez mučení, že na rozdíl od jiných tyto texty důsledně a opakovaně sleduji, leč obvykle s nimi nesouhlasím z důvodu jejich chabé odbornosti. Pisarčík svůj sáhodlouhý text završuje konstatováním, že: „zcela jednoznačné rozuzlení tak nastalo až v [publikaci P. Hirše „Čs. předběžné a souběžné známky a celiny 1918-19“, s. 2. a 67], kterou dává (pokud dobře chápu) laskavému čtenáři za příklad té kvalitní filatelistické publicistiky.

     Jak takové názory filatelistických publicistů mohou také vypadat lze demonstrovat např. právě na uvedeném textu jmenovaného P. Hirše. Ten ve svém katalogu [18] opakovaně uvádí, že výnosem č. 1966-VI-19 „se platnost všech čs. předběžných cenin rozšířila na celé území nově vzniklého státu. Tedy uherské ceniny platily v českých zemích, a naopak rakouské na Slovensku“. Jde vskutku o svéráznou interpretaci příslušného ustanovení. Ať čtu, jak čtu tento výnos, týkající se „nových známek výplatních, spěšných, novinových a doplatních“ [3], údaj o rozšíření platnosti všech čs. předběžných cenin na celé území nově vzniklého státu nenacházím. Pouze poslední odstaveček by se snad mohl věci týkat. Zní totiž: „Známky rakouské, dosud užívané, zůstávají prozatím v platnosti: ohledně zastavení jich užívání bude vydáno zvláštní nařízení“. Toť vše, o poštovních ceninách uherského původu ani slovo. Takto a podobně totiž vznikají fámy a legendy, které lovci „perel“ rádi a poctivě sbírají a bezmyšlenkovitě (možná též s deficitem potřebných znalostí historie) přenášejí dále. Jiní je naopak nezmiňují, aby neupozornili na jejich rozpor s objektivní realitou.

     Podle mého názoru není správné redukovat dějinné události či přepisovat dějiny jenom proto, aby si filatelisté zjednodušili svou hru na poštovní historii a tomu přizpůsobovali i právní argumentaci, která se tak stává argumentací politickou. Mechanický konstruktivismus do studia historie nepatří a pokud půjde zájemci o opravdovou a vážnou badatelskou práci v oboru poštovní historie, tak by se měl „spřátelit“ s objektivními historickými skutečnostmi. Na své argumentaci nemám co měnit, vychází z originálních pramenů. Za názory filatelistů, které jmenoval T. Pisarčík v souvislosti s tímto tématem naštěstí nenesu žádnou odpovědnost. Že se v popsané materii ztotožňuji v některých bodech s pozicí maďarské historické vědy, pokud ji považuji za logickou, se těm, kteří mají ve věci jiné názory, předem omlouvám.

     „Ad veritatem per scientam“!

© Josef Weissenstein 

Literatura:

[1]   Pisarčík, T.: Známky rakouského původu použité na Slovensku v letech 1918-19 (1). Filatelie 2019 (roč. 69), č. 12, s. 2-8.

[2]    Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého č. 11/1918      Sb. z. a n. In: Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1918, č. II, s. 2.

[3]    Nové známky výplatní, spěšné, novinové a doplatní (č. 1966-VI-18 z 17.12.1918). In: Věstník ministerstva pošt a telegrafů 1918, č. 3, s. 5-7 (publikováno 18.12.1918).   

[4]  Weissenstein, J.: Několik poznámek k popřevratové problematice, především na Slovensku. Filatelie 2016, č. 6 (ročník 66), s.29-31.

[5]    Zastavení platnosti rakouských a uherských známek na území státu Československého. In: Věstník ministerstva pošt a telegrafů 1919, č. 9, s. 32.

[6]    Soukup, M.: Československá pošta. Základní právní předpisy pro vnitřní poštovní styk (první vydání). Orbis, Praha 1947, s. 52-53.

[7]   Obnovení poštovního styku se Slovenskem (ustanovení 146/1945). In: Věstník ministerstva pošt 1945, č. 36, s. 205.

[8]    Nálezy z roku 1918 – 1919 (č. 1 – 289) s dodatkem: Zásadní usnesení čís. I – XXII. In: Sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních (svazek I), zásadní usnesení VI, s. 558. Právnické vydavatelství v Praze, s.r.o., Praha 1920.

[9]    Opočenský, J.: Konec monarchie rakousko-uherské. Orbis a Čin, Praha 1928, s. 686.

[9a]  Cit. dílo [9], s. 680.

[9b]  Cit. dílo [9], s. 692-693 podle Alberti, A.: L’Italia e la fine della guerra mondiale Parte II, Villa Giusti, s. 11 a d.

[9c]   Cit. dílo [9], s. 693-694.

[9d]   Cit. dílo [9], s. 699.

[9e]   Cit. dílo [9], s. 701-702.

[10]  Klimko, J.: Politické a právne dejiny hraníc predmníchovskej republiky (1918-1938). Veda, Bratislava 1986, s. 25 (pozn. 11).

[11]    Zákon ze dne 10. prosince 1918 o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku č. 64/1918 Sb. z. a n. In: Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1918, č. XIII, s. 55-56.

[12]   Cit. dílo [1]. Filatelie 2020 (roč. 70), č. 1, s. 12-18.

[13]   Spotřebování rakouských a uherských celin (č. 52934-IV z 9. června 1919). In: Úřední list ředitelství pošt a telegrafů v Brně 1919, č. 12, s. 131 (publikováno 13.6.1919).

[14]   Zastavení platnosti rakouských a uherských celin na území Československé republiky (č. 94895-IV). In: Úřední list ředitelství pošt a telegrafů v Brně 1919, č. 22, s. 234-235 (publikováno 3.10.1919).

[15]   Cit. dílo [9], s. 733.

[16]   Cit. dílo [9], s. 744-745 s využitím své práce Zrození našeho státu, s. 148 (dle podkladů M. Hodži) a práce V. Chaloupeckého: Martinská deklarace a její politické osudy. In: Český časopis historický, 1928 (číslo a strana neutány).

[17]   Cit. dílo [1]. Filatelie 2020 (roč. 70), č. 2, s. 2-10.

[18] Hirš, P.: Československé předběžné a souběžné známky a celiny 1918-1919 (specializovaný katalog), 2. upravené vydání. Vlastním nákladem, Praha 2008, s. 2, 67.

[19]. Špiritová, A.: K dějinám poštovnictví v Čechách 1722-1918 (1930). Národní archiv, Praha 2007, s. 279.

Poznámky pod čarou:

⁽¹⁾       Příměří uzavřené ve Villa Giusti (sídlo senátora Giusti del Giardino, ležící mezi Padovou a Abanem) se týkalo pouze otázek italské fronty. Předsedou dohodové komise byl jmenován generál Pietro Badoglio, předsedou rakousko-uherské komise generál pěchoty Viktor Weber von Webenau, velitel 6. armádního sboru. Ten „navrhoval, po poradě konanané v Badenu dne 14. října, aby se zřizovaly pohyblivé demarkační linie s pokud možno širokými neutrálními pásy …“ [9].

              Pro balkánské bojiště byla jmenována ještě jedna komise pro příměří pod vedením generálmajora Lexy. „Jako instrukce pro obojí komisi byl pracován návrh smlouvy o příměří. Vojska měla zůstati ve svých posicích, neměla býti zesilována ani přemisťována za účelem nějaké připravované ofensivy. Demarkačními liniemi měly býti přední překážky, vysunuté před nepřítele, jež neměly býti překračovány. Kde by nebylo souvislých linií, měla býti demarkační čára stanovena přímkou, probíhající posice nejdále posunutých oddílů a neutrálním prostorem mezi oběma čarami … Osoby, jež by překročily demarkační čáru [měly být] zajaty a vydány až po uzavření míru, podobně zajatci i civilní obyvatelstvo, nacházející se v zápolí každé armády“ [9a].

              Nicméně průběh jednání o příměří se pochopitelně nekonal podle rakousko-uherských návrhů. „Podmínky příměří byly dlouho projednávány v přípravných sezeních mezispojenecké nejvyšší rady ve Versaillích. Dne 21. října 1918 Orlando (Vittorio Emmanuele, profesor správního práva v Palermu, v letech 1917-1919 italský ministerský předseda – pozn. J.W.) na poradě italských odborníků v Římě dokončil redakci podmínek, které měly být dány Rakousku, a vzal je s sebou ke schůzi mezispojenecké konference do Paříže … mezispojenecká konference skončila dne 30. října 1918 redakci podmínek příměří pro pozemní moc [a spojenci se usnesli], aby podmínky byly oznámeny rakousko-uherské vládě jménem všech Spojenců a aby nebyly změněny, leč se souhlasem všech Spojenců. Sjednané podmínky [poslal Orlando] generálu Diazovi (Armando Vittorio, italský maršál a politik, v letech 1917-1918 náčelník generálního štábu a vrchní velitel italské armády, 1922-1924 ministr války – pozn. J.W.), jenž byl zmocněn Nejvyšší radou, aby jednal s rakousko-uherskými plnomocníky přímo“ [9b].

              „Na den Všech svatých o deváté hodině dopolední velící generál Badoglio předložil rakousko-uherským plnomocníkům text podmínek příměří, vypracovaný ve Versaillích, nejdříve podmínky pro příměří pozemních sil a poté podmínky námořní …“ [9c]. 

              Nebudu popisovat celý materiál, pouze konstatuji neuvěřitelnou přísnost těchto podmínek, opakované dohadování o jejich přijetí či nepřijetí mezi generálem Weberem → generálním štábem rakousko-uherské armády → stále ještě fungující rakouskou vládou → představiteli nově konstituované státní rady německého Rakouska → vrchním velitelstvím branné moci → stále ještě existující korunní radou a samotným císařem. Změny rozkazů, které nepřicházely gen. Weberovi chronologicky, způsobovaly neuvěřitelné zmatky na bojišti a nakonec: „Císař Karel vzlykaje podepsal. Připojil pod svůj podpis poznámku: ‚Přeji si, aby uherské pluky byly zajaty, aby sedláci se nepostavili proti nynější revoluční vládě‘“ [9d].

              Problematiku příměří uvádím proto, že ji dokázal E. Beneš využít pro československé řešení slovenské otázky. Totiž, jednou z podmínek příměří bylo „právo obsaditi všechna strategicky důležitá místa …“ dohodovými vojsky [9c]. Záminkou mu byla skutečnost, že i v Horních Uhrách zavládl „neklid“ způsobený mimo jiné nekoordinovaně se vracejícími uherskými vojáky, kteří abdikovali na svoji roli na bojištích a loupili za účelem obstarání si potravy a ošacení. Benešovou politickou argumentací bylo nebezpečí vnesení bolševismu na území Horních Uher, o něž mu šlo a nepolitickou argumentací, zabezpečení pořádku v důsledku neorganizovaného návratu uherských pluků z bojišť. Zároveň Beneš předpokládal využití fait accompli jako prejudice. Nicméně „Rakousko-uherská monarchie přijala předložené podmínky příměří bez prejudice pro mírová jednání a s výhradou, že volného průchodu monarchií (míněno pro dohodová vojska – pozn. J.W.) nemá býti užito pro nástup proti Německé říši“ [9d]. Nakonec ovšem musel gen. Weber přijmout „podmínky příměří i s ustanovením o průchodu dohodových vojsk monarchií … Stalo se tak o 15. hodině 3. listopadu 1918. Teprve za hodinu dostal příslušné svolení k tomuto kroku. Podle ustanovení dodatečného protokolu k smlouvě o příměří přestalo nepřátelství na frontě následujícího dne o téže hodině odpolední“ [9e].

⁽²⁾     Korespondence mezi E. Benešem a K. Kramářem ve věci je k dispozici v Národním archivu.

⁽³⁾   „Je smutnou skutečností, že [prameny k dějinám poštovnictví] jsou doposud málo využívány. Vezměme na příklad články v časopise Filatelie, který dává dost místa příspěvkům z poštovní historie. Mohou jejich autoři říci, že mají některé své znalosti a tvrzení opřené o písemné prameny (zvýrazněno J.W.)? Neopírají se převážně o znalosti z literatury, tisku a nanejvýše různých tištěných zákonů a nařízení? Jsou to samozřejmě také závažné prameny. Mnohý mi může namítnout, že není třeba studovat znovu něco, co už někdo prostudoval a publikoval. Jednou to snad bude platit, ale poštovní historie v naší zemi dosud tak daleko není“ [19].